Asi to znáte, nějakým způsobem jste to zažili nebo zažíváte – koukáte do noci na youtube, browsíte weby, kterým byste se ještě včera smáli za ty konspirační a alarmistické nesmysly, připadáte si jako Alenka v zemi za zrcadlem, nechápete, jste tak nějak mimo sebe a nikdo vám nerozumí, jste v šoku. A nevěříte, vztekáte se, hledáte skulinky, jste v koncích, protože celý svět je v koncích. 

A až úplně nakonec vám to dojde – ano, je to tak.

Pokud jste tímto prošli a neuvízli cestou, pak blahopřeji, zdárně jste absolvovali pět stádií vyrovnávání se s realitou/smrtí/ropným zlomem a nemusíte číst dál. Všichni ostatní následujte.

Vzpomínáte na weby?

Kdyby měla elektřina vypnout jen krátkodobě, ztráta kulturních znalostí by nestála na prvním místě v seznamu obav většiny lidí. Ti by se spíš starali o světštější nezbytnosti jako chlazení, světlo, teplo a finance. Stačí se na několik okamžiků zamyslet (anebo prodělat zkušenost přírodní katastrofy), abychom si uvědomili, kolik každodenních životních nezbytností a vymožeností by náhle chybělo.

Jak zabezpečené je vědění nashromážděné naší civilizací?

Tato otázka v tom nejzákladnějším smyslu přesahuje mnohé starosti života a smrti (hrozba nemoci, přírodní pohromy či vojenské invaze), které nás kolektivně ponoukají k tomu utrácet jmění za pojištění, zdravotní péčí a zbrojení. Víme, že každý jednou umřeme a přesto vynakládáme značné úsilí na to, abychom tuto událost co nejdéle zdrželi. Ale máme společně sdílený přesažný zájem, aby svět myšlenek pokračoval dál i bez nás: aby naši potomci dál skládali hudbu, vynalézali nástroje, zdokonalovali vědecké poznání, psali historické knihy a šířili do nejasné budoucnosti narůstající, neustále se vyvíjející univerzum znaků, symbolů a dovedností, které obohatily naše životy. Kulturní smrt – zánik moudrosti, umělecké kreativity a praktických znalostí celého národa, usilovně budovaných po mnoho generací – je ztráta téměř tak zdrcující, že je lépe nad ní nehloubat.