Obvykle s velkým potěšením čtu články J. M. Greera v příjemných překladech Karla Dolejše. Tentokrát jsem při čtení článku Myslet jako ekosystém žádné potěšení necítil. Přiznávám, že vzduchem létala i velmi nepublikovatelná slova na adresu ctěného arcidruida. Rozumím sice záměru autora, ale s provedením souhlasit nemohu.

Souborné díla o naší stravě lidové dosud nemáme; pokusila jsem se o tento úkol, opírajíc se o starší práce historické nebo národopisné, často po časopisech roztroušené. Neznamená to však, že by moje kniha byla prací historickou nebo lidopisnou, a také si nečiním po této stránce nároku na úplnost. Budu naopak vděčna všem čtenářům za jakékoliv doplňky nebo připomínky, zaslané do nakladatelství k mým rukám.

Genialita literárního stylu Johna Michaela Greera spočívá možná v tom, že při kritice industriální společnosti využívá metody systémového myšlení natolik citlivým a vytříbeným způsobem, že je schopen neustále držet v zorném poli svého zájmu životní svět prostého člověka, jeho starosti a problémy, na jejichž řešení hledá originální recepty, které jsou mnohdy jen oprášenými tradičními návody. Potvrzuje to i jeden z jeho posledních příspěvků, jehož překlad se nedávno objevil na Britských listech pod názvem Jak přežít ve světě nemrtvých peněz. Greer v něm poukazuje na jeden z opomíjených objevů dvacátého století, totiž na fenomén zahrádek coby kolektivní reakce na krizi.

Výsadba a pěstování našich původních dřevin je bohulibá činnost, která nesmírně podpoří užitečné vztahy ve vaší zahradě. Budou to přesně ty vztahy, jež jsou díky desetitisícům let dlouhému vývoji šité na míru místním broučkům, ptákům, bakteriím a jiným živočichům. Tyto dřeviny mají schopnost se u nás různými způsoby množit do okolí. A v okolí je mít potřebujeme, patří tam. Vaše ekozahrada se může stát takovým hnízdem, které pomáhá obnově okolní přírody do původního bohatství a druhové rozmanitosti. Když připočteme jejich případné léčivé účinky, jedlé plody, květy, stín, vůně, podzimní barevné listí nebo tvorbu hustého živého plotu, máme mnoho argumentů, proč ve volných chvílích číst tuto kapitolu a sázet původní dřeviny nejen do ekozahrad, ale na každé vhodné a jinak nevyužité místo.

V kapitalistickém i socialistickém světě byly traktory vnímány jako stroje svobody, jako symboly pokroku a modernizace. Mechanizované zemědělství bylo vskutku celosvětovou revolucí, která osvobodila velkou část lidstva ze starozákonní kletby tvrdé práce. Nicméně můžeme v podmínkách, kdy se zásoby fosilních paliv pomalu vyčerpávají, udržet traktory nadále v chodu? Projekt RAMSES nabízí odpověď: nový model zemědělské mechanizace založený na vozidlech poháněných bateriemi a na obnovitelných zdrojích energie.

Představme si situaci, kdy bude nutné pro hnojení a výživu rostlin používat pouze lokální zdroje. Nemluvím o nějakém krátkodobém ročním či dvouletém výpadku, ale o trvalém stavu. A je zcela nepodstatné, proč se tak stane. Zkrátka a dobře jsme z roku na rok postaveni před problém, jak vyrovnat odběr a dodávku živin pro rostliny bez možnosti dovést cokoli ze vzdálenosti větší než 20 - 40 km. Pro lepší představu je dobré vstát ze židle (křesla) u PC a rozhlédnout se po okolí stavení. Případně, pokud se Vám nechce vstávat od stolu, podívejte se na satelitní snímek, nebo mapu bezprostředního okolí. To je teď jediný prostor na který můžete spoléhat. Alespoň co se týče produkce potravy.

Přírodní vstupy

Výsadba rostlin ve stylu sluneční pasti je velmi oblíbená a důležitá permakulturní a ekozahradní technika, která pomůže na větrné či příliš otevřené zahradě vytvořit vhodné mikroklima pro většinu druhů rostlin. Sluneční past si lze představit jako podkovu vytvořenou z vegetace, otevřenou k jihu, odkud slunce svítí nejvíce, a uzavřenou ze severu, tedy z chladné a větrné strany. Zároveň bude chráněn východ i západ, odkud často také zafukuje. Tyto strany pasti se ale postupně snižují, aby nebránily slunečnímu svitu ráno a večer.

Rostliny a půdní houby se vyvíjely ve vzájemně prospěšném soužití podle vědeckých výzkumů něco přes 400 milionů let a jedny bez druhých by už nemohly existovat. Mají to vyřešené tak, že houby tvořící rozsáhlou podzemní síť vrůstají do kořenů rostlin a mnohonásobně zvyšují schopnost kořenového systému přijímat vodu a živiny. Síť podhoubí prý zvětšuje aktivní povrch kořene pro příjem živin 100- až 700krát. Rostlina tak přijme i výživné látky, které by jí byly jinak nedostupné, a získá vodu, kterou by jinak neměla šanci přijmout. Rostliny na oplátku dávají půdním houbám cukernaté a růstové látky, kterých si vytvářejí dostatek díky fotosyntéze, což houby bez chlorofylu nemůžou. Tomuto procesu se říká mykorhizní symbióza.

Dnešní úvaha je směřována k v poslední době populárnímu tématu tzv. "alternativních" energetických zdrojů a konkrétně k vlivu vybraných AZE na bilanci živin, respektive organické hmoty u polních kultur. Pokusím se ukázat důsledky využití zemědělských "odpadů" k průmyslové produkci energie.

Pampeliška je velmi nedoceněná luční rostlina původem z Evropy. Američané zuřivě a vzdorovitě vykopávají tuto zázračnou rostlinu a nemají k tomu jiný důvod, než že si myslí, že by to prostě měli dělat. Začala jsem nad tím přemýšlet a zjistila jsem o této zázračné rostlině docela dost věcí.