V 70. letech minulého století byla velice populární analýza Římského klubu, která pomocí tehdy ještě neobvyklého postupu – tedy počítačového modelu, dokazovala, že do konce 20. století dojde většina nerostných surovin. Pesimisté modelu uvěřili, realisté se domnívali, že situace není tak vážná, ale že k surovinovým problémům musí dojít a optimisté věřili tomu, že suroviny sice zdraží, ale že jich bude stále dost.

 

Skutečný vývoj zaskočil prakticky všechny experty, protože většina surovin v reálných cenách, tedy očištěných o inflaci, nečekaně zlevnila. Byla tím trochu otřesena důvěra v katastrofické scénáře a počítačové modelování budoucnosti, ale také se rozšířilo nerealisticky optimistické očekávání dalšího vývoje a nízkých cen, které na počátku třetího tisíciletí převládalo.

Ekonomové se pokusili spočítat, proč byly suroviny během tří posledních desetiletí dvacátého století tak laciné. Ukázalo se několik základní faktorů. Především byla opuštěna malá ložiska a těžba se soustředila na celé kopce chudých rud. Ty sice bylo zapotřebí jemně rozemlít a dál upravit, ale nikdy v lidské historii nebyla energie tak laciná jako v té době. Centralizace zlevnila náklady. Ty však byly nízké, protože jejich podstatnou část tvořila energie.  Poptávka navíc kolísala v rozumných mezích.

Situace se však změnila vstupem Číny a Indie na světové trhy a také kolotočem cen všech energií. Do toho začínaly působit ekonomické faktory a zejména investice. Ještě před deseti lety to vypadalo, že surovin je poměrně dost, že jsou levné a slibují spíš menší zisky než investice třeba do bankovních produktů. Došlo ke chronickému podfinancování geologického průzkumu a úpravárenství.

U nerostných surovin trvá geologický průzkum tři, čtyři roky. Pak teprve dochází k vybudování technické infrastruktury, poloprovozním zkouškám na úpravně a ražbě jámy či povrchového odkryvu. Tento proces se dá urychlit jenom málo a prakticky se nedá stihnout dřív jak za šest, ale spíš deset let. Zvýší-li se poptávka, dojde nejspíš k náhlému rozkolísání cen surovin, kterých je najednou buď málo, anebo to zrovna tak vypadá.

Potřebuji zdůraznit, že problém není v tom, že by suroviny došly, ale že už vidíme konec éry klasických ložisek s dobře vyzkoušenou technologií těžby a úpravy. Největší zásoby jsou u železa a hliníku (i když nejbohatší hliníkové suroviny - kvalitní bauxity, již byly vytěženy), ale u většiny kovů můžeme celkem věrohodně spočítat, že při současné úrovni spotřeby jich máme v průměru na 20-25 let. Některé látky jako hélium už asi nebudeme mít nikdy, jiné jako stříbro budou docházet již během 12-15 let. Nová ložiska netradičních surovin budou poskytovat suroviny za cenu násobků původních cen. 

Skupina asi patnácti prvků označovaných jako vzácné zeminy je využívána prakticky ve všech moderních technologiích jako je výroba televizních obrazovek, mobilních telefonů nebo vojenské techniky. Cokoliv, co je složitější než motyka, má v sobě některý z těchto prvků. Vzácné zeminy byly ještě před deseti lety těženy v Austrálii, USA a na řadě dalších míst, ale v posledních letech to je Čína, která produkuje asi 95-98% světové produkce vzácných zemin. Pokud by se jejich export zastavil, tak se výrazně zpomalí např. japonská ekonomika, která se orientuje na vývoz vyspělých technologií. Každý fotoaparát, počítač či kus sofistikované vojenské techniky má v sobě vzácné zeminy.

Ložiska vzácných zemin jsou obvykle tvořena směsí jemnozrných minerálů, které navíc obsahují radioaktivní prvky. Rudu je nutné jemně namlít a loužit kyselinami. Ve vyspělých státech je ekologická náprava škod způsobených těžbou a úpravou tak velká, že prakticky všechny světové firmy rády přenechaly tuto starost Číňanům. Navíc nebyly schopné konkurovat jejich cenám.

Pro čínskou řízenou ekonomiku vyrostlou na centrálním plánování je charakteristické, že na rozdíl od běžných kapitalistických ekonomik, uvažuje deset až dvacet dopředu. V oboru nerostných surovin se to projevuje omezováním vývozu a to u vzácných zemin o závažných 34% oproti minulému roku. Jednou z nejvíc nedostatkových vzácných zemin je dysprosium, u kterého Čína ohlásila, že jej během pěti let nebude vůbec vyvážet.

Těžba vzácných zemin představuje do značné míry typickou ukázku čínského chování na trhu s komoditami. Číňané na jednu stranu zavádějí environmentální kontrolu svých vlastních šachet a lomů a zavírají zhruba 80 málo ekonomických nebo špinavých provozů. Na druhou stranu expandují všude do světa a postupně přebírají kontrolu nad surovinami nejenom v Africe, Malajsii, ale také v Austrálii a Kanadě.

Mimočínští, zejména japonští výrobci elektroniky se cítí být čínskými kroky ohroženi, ale v podobné situaci se ocitá i Evropa, která má jen velice omezené zdroje několika vzácných zemin. O závažnosti problému si můžeme udělat ještě jednu představu – Čína rovněž omezuje vývoz fosforitů, tedy suroviny nutné pro výrobu umělých hnojiv, protože si uvědomuje, že i kdysi bohatá africká ložiska budou nejpozději během třiceti let vyčerpána a že za ně neexistuje podobně laciná náhrada.