Zveřejnění studie Jörg Friedrichse o reakcích různých společností na ropný deficit bylo dvanáctkrát odmítnuto, než se nad ní jako jediný "smiloval" časopis Energy Policy. Ropný zlom je zřejmě v jistých kruzích stále ještě dost kontroverzním tématem. Shrnutí Friedrichovy studie jsme na stránkách Bulletinu zveřejnili v květnu. Nyní přinášíme překlad rozhovoru s autorem. Pozn. MK.

Miller-McCune.com: Ve své studii si kladete otázku „Co se pravděpodobně stane, dojde-li k ropnému zlomu?“ Kdy myslíte, že přijde ropný zlom?

Jörg Friedrichs: Jako humanitní vědec se neptám, kdy dojde k ropnému zlomu. To je otázka pro geology, inženýry a možná pro ekonomy. Někteří z nich si myslí, že svět dosáhl vrcholu Ropného věku anebo ho dosáhne během této dekády. Namísto toho abych vstupoval do této debaty se ptám „Co když?“ To považuji za výzvu pro společenskovědní výzkum.
 
M-M: Proč se domníváte, že USA si tváří v tvář budoucímu nedostatku cynicky zvolí strategii „vojenské agrese“, podobně jako to udělalo Japonsko řešící problém nedostatku paliva před druhou světovou válkou?

JF: Vojenská agrese je důsledkem zoufalství a pokušení. V případě Japonska převážil moment zoufalství. V důsledku svých vlastních chybných strategií neviděli v roce 1941 jinou možnost než ukořistit ropu ze Západní Indie a to i za cenu zahájení sebevražedné války se Spojenými státy. V případě USA může být silnější moment pokušení. Proč soutěžit o vzácné ale životně důležité zdroje na trzích, když existuje vojenské řešení? Proč vyjednávat s lidmi jako je Hugo Chávez, když máte po ruce zbraň? Dříve v minulosti jsme se již s tímto modelem setkali a po ropném zlomu bude nejspíš mnohem častější. Nicméně je pravděpodobné, že i zoufalství bude velké. Neměli bychom podceňovat pravděpodobné zděšení mnoha Američanů v okamžiku, kdy jejich konzumeristický a fosilními palivy vydržovaný životní styl bude ve vážném ohrožení.  

M-M: A co Čína, další stát, který je hluboce závislý na importech ropy?

JF: Situace v Číně by na jednu stranu mohla být zoufalejší než v USA, protože přístup Číny k ropě není tak dobře vojensky zajištěn. Ale na druhou stranu budou Číňani v menším pokušení, neboť jejich námořnictvo a letectvo se těm americkým nevyrovná. Čínská armády by asi nemohla ovládnout lodní cesty z Angoly do Číny ani Malacký průliv. Ale mohla by být zlákána zahájit operace vojenské agrese v centrální Asii.   

M-M: Jak by se podle Vás zachovaly další zavedené diktatury, když by jim byly vážně sníženy importy ropy?

JF: Není to pěkná představa, ale mohly by následovat příklad Severní Koreje. Korejskému režimu se z jeho vlastního cynického hlediska úspěšně podařilo vypořádat s enormním přerušením dodávek, které začalo na počátku devadesátých let minulého století. Když Sověti přestali dodávat dotovanou ropu svým zahraničním „soudruhům“, severokorejské elity prostě začaly ždímat populaci své země. Elita si uchovala svá privilegia, zatímco stovky tisíc obyčejných lidí hladověly.  

(…)

M-M: Nabízíte rovněž třetí, snesitelnější scénář, kdy „lokální solidarita“ a městské „svépomocné“ zemědělství přenese lid přes období těžkého nedostatku paliva, což je příklad Kuby po kolapsu Sovětského svazu. Jaké země by se podle Vás mohly ubírat tímto směrem?

JF: Kubánský experiment nabízí zajímavý protiklad k tomu, co se stalo v Severní Koreji. Navzdory stejné krizi nastalo na Kubě období značného strádání ale nikoli masového hladovění. Bylo tomu tak proto, že na rozdíl od Severní Koreje si kubánská společnost zachovala množství jakési sociální soudržnosti a tradičních znalostí. V této kategorii jsou spíš rozvojové země než vyspělé státy. Naneštěstí jsou mnohé rozvojové země beznadějně přelidněné. Ale tam, kde je sociální soudržnost a kde je možné obnovit udržitelný životní styl, mohou lidé najít způsob, jak to zvládnout na lokální úrovni.

M-M: Proč si myslíte, že Západ by nebyl dobrým adeptem na „lokální solidaritu“?

JF: Přísně vzato se nejedná ani tak o problém Západu ale o specifický životní styl. Když se rozloží sociální soudržnost a tradiční životní styl, jejich obnova není lehká. Po několika generacích individualismu a nadbytku bude pro Zápaďany nesmírně obtížné akceptovat, že se musejí spoléhat na společenství a vrátit se k udržitelnému životnímu stylu. Po pětašedesáti letech masového konzumerismu bude čelit Japonská společnost podobným problémům.

M-M: A co Evropa?

JF: Západní Evropa spadá do kategorie míst, kde jsou sociální soudržnost a udržitelný životní styl bezmála pasé. Evropa na rozdíl od US není příliš slibný adept na pozici vojenského zápasu o zdroje. A Evropané na rozdíl od Severní Koreje patrně nebudou akceptovat totalitární „řešení“ problému, jak naporcovat ubývající koláč. Po ropném zlomu budou nejspíš pro Evropu nejslibnější populistické režimy, které by mohly mobilizovat zbytky národní solidarity za účelem zvládnutí krize. Nejsem zastáncem populistických režimů, ale je pro ně typické, že se vynořují tehdy, když demokratické společnosti vstoupí do hluboké krize.

Naštěstí existuje několik paprsků naděje. Západní Evropa investovala do energetických úsporných opatření a udržitelné energetiky víc než kterákoli jiná země na světě; železnice zde navíc mohou sehrát roli nouzového řešení v dopravě, které v jiných částech světa není k dispozici. Existuje jistá šance, že by Evropa mohla mít velké zásoby břidličného plynu („shale gas“). V každém případě však Rusko a Blízký východ mohou Evropu zásobit ropou a plynem. Nicméně takové dohody jsou vysoce nestabilní a jsou předmětem neustálého vyjednávání. Dlouhodobě Evropany asi nemine životní styl založený na větší soběstačnosti, ale vzhledem k jejich dlouhodobému vystavení masovému konzumerismu to bude nesmírně obtížný proces.

M-M: Proč odmítáte možnost hladkého přechodu z ropy na jiné zdroje, jako jsou solární a větrná energie anebo nové, vylepšené jaderné reaktory?

JF: Já tuto možnost neodmítám. Ideálním řešením by bylo elektrifikovat všechno od silniční dopravy k topným systémům a potom vyrábět elektřinu z jakýchkoli dostupných zdrojů energie. Ale nesmíme zapomínat, že takové technické řešení by si žádalo spoustu času a investic. Pokud nebude energetický sestup po ropném zlomu skutečně velmi hladký, nemusí být prostě dost času. Rychlé technologické programy jsou v krizových podmínkách bohužel mnohem náročnější. Tím nechci odmítat, že solární, větrná či jaderná energie mohou být při tomto přechodu nápomocné. Ovšem nebude to nejspíš hladký přechod.

M-M: Jakým způsobem se podle Vašeho názoru změní uspořádání světa po ropném zlomu? Které země se dostanou na vrchol?

JF: Záleží na tom, jaká máte kritéria. Pokud je kritériem schopnost vojensky si zajistit přístup k energetickým zdrojům, potom bych řekl, že USA. Pokud jím je způsobilost k poklidné adaptaci, potom bych řekl, že ty rozvojové země, které nejsou příliš přelidněné. Pokud je kritériem politická stabilita, potom budou nejspíš země s obnovitelnou autoritářsko tradicí fungovat lépe než liberální demokracie. Takové kritérium se může zdát být dost ponuré, ale v časech krize, kdy se celé státy rozpadají, je stability ceněna velmi vysoko. Nemusí to být tak špatné jako v Severní Koreji: vzpomeňte na „autoritářské demokracie“ typu Putinova Ruska.

Možnými vítězi by mohly být ropu vyvážející země jako Brazílie anebo Irán. Mohou se však také stát obětí vojenského útoku anebo nechvalně proslulého „prokletí přírodních zdrojů.“

M-M: Namísto kolapsu očekáváte „pomalé a bolestivé“ přizpůsobování ropnému zlomu, trvající století nebo i více. Existuje něco, co by lidé mohli právě teď dělat, aby tomu zabránili? Anebo je nevyhnutelné, jak sám tvrdíte, že „průmyslová společnost a volný trh se začnou rozpadat?“

JF: Myslím, že je to nevyhnutelné. Což však neznamená, že jednáním nelze něco změnit. Je přece rozdíl mezi nárazem do cihlové zdi a do stohu sena. Ropný zlom nejspíš není stohem sena, ale nemusí být cihlovou zdí – pokud lidé přijmou vhodná opatření, aby se připravili a zjemnili sestup.

Přeložil Marek Kvapil.

Zdroj: http://www.energybulletin.net/node/53035