Současná ekonomika, v níž mají ženy téměř stejné možnosti pracovat na plný úvazek jako muži, závisí ve velkém na levné energii. Matky malých dětí zvládnou chodit do práce, jenom pokud si mohou dovolit efektivní odsávačku mateřského mléka a pokud mají kde mléko chladit. Nedojde-li k obnově trendu kojných (a stát se to může, ale většina z nás asi nebude schopna si je dovolit), ženy v plodném věku nebudou pracovat mimo domov. A vzhledem k dramatickému nárůstu domácí práce, k němuž dojde s poklesem energie, bude pro ženy smysluplné zůstat doma. Ponesou na svých bedrech velkou část břemena produkce stravy, vedení domácnosti, zdravotní péče a výchovy dětí. Bude to proklatě těžká práce a bude jí hodně.

Máme-li nést takové břímě, musíme se angažovat při přerozdělování zdrojů a při vytváření systémů, pod nimiž budeme žít. To znamená, že nemůžeme připustit starý názor, že ti, kteří jsou zaměstnáni ve světě HDP dělají „skutečnou“ práci, která si tedy zaslouží větší podíl zbývajících zdrojů. Vypuštění domácí práce z výpočtů hodnoty a ceny je úmyslná lež růstového kapitalismu, která má znehodnotit úsilí existenčně nezbytné práce, jež zajišťuje většinu z našich základních potřeb. Potřebujeme se domoci toho, aby jakýkoli výpočet přednostních práv vzal v potaz skutečnost, že strava, odívání, domov a péče o rodinu, které zajišťují lidé zapojení do vedení domácnosti, jsou v mnoha případech hodnotnější než nikoli nezbytná placená práce, kterou vykonává mnoho lidí.

Ženy, které nejsou považovány za práceschopné kvůli biologickým nezbytnostem, je velmi snadné fakticky zbavit práv. Pokud nemáte dost peněz, aby obě vaše děti mohly studovat vysokou školu a víte, že vaše dcera pravděpodobně stráví dekádu či dvě plozením dětí, že se o ně bude starat v domácnosti, je snadné upřednostnit vzdělání pro vašeho syna. Pokud se ženy příliš nedostanou ven, protože mají špatný přístup k dopravě a nemohou bezpečně přepravovat děti, nebudou volit ani se podílet na veřejných záležitostech. Pokud budeme plánovat postzlomovou budoucnost bez toho, aniž bychom vzali cele v potaz potřeby žen, můžeme dopadnout tak, že ženy nebudou mít po generace žádnou moc a že budeme všichni nesmírně ochuzeni. (…) Každému, kdo si cení naší svobody, nezávislosti a vzdělání, by mělo pomyšlení, že naše dcery a snachy o to vše přijdou, nahánět hrůzu.

Ženy v USA běžně přežívají své muže o několik let. Vytvořili jsme kulturu, v níž staří a nemohoucí členové rodiny netvoří součástí domova, ale jsou ve velké míře oddělování od rodiny a umísťováni do institucionalizovaných struktur, jako jsou domovy důchodců a sanatoria. Ženy jsou zde zastoupeny v mnohem větší míře, protože žijeme déle a protože ženy se doma často starají o své manžely na konci jejich života a potom už nezůstane nikdo, kdo by se o tyto pečovatelky staral. Když měníme kulturu, musíme ji změnit právě v tomto bodě, aby generace babiček netrpěly v chudobě a zoufalství. Musíme pečovat o své matky a babičky (a samozřejmě také o otce a dědečky) v našich domovech, plně je integrovat do svých rodin a zajistit jim co možná nejvíc autonomie a úcty.

A musíme zapojit ženy do práce na obnově struktur společenství a rodiny. Lidé nebudou mít méně dětí, pokud se například dospělé děti ze tříčlenných rodin budou muset samy potýkat s péčí o čtyři staré rodiče. Rodiče invalidních dětí nezůstanou u jednoho ani u dvou dětí, pokud nebudou existovat struktury, které by jim pomohly s péčí o ně. Lidé si na sebe dobrovolně nevezmou další břímě, dokud to od nich nebude žádáno, dokud za to nebudou odměněni svým společenstvím a oceněni svými rodinami, dokud neobdrží kulturní kapitál a praktickou podporu. Všechny tyto věci jsou překonatelnými překážkami. Ty ale nebudou překonány dříve, než lidé – včetně žen a zejména ony – dají podobu nové kultuře.

Všechno to zní dost bezútěšně a pokud nebudeme moudře volit, může to takové být. Nepochybně existují výborné důvody, proč by měly ženy vystoupit a vložit se do debat o tom, jak přistoupit k ropnému zlomu, a proč by měli muži, kteří již v hnutí ropného zlomu jsou, vyhledat ženy, ptát se svých manželek a partnerek, kamarádek, sester a matek, co si myslí, co chtějí a co potřebují. Ale jsou zde ještě další důvody, týkající se více ženské moci než ženské zranitelnosti, a ty je také třeba zvážit.

Minulý týden se v ekonomické příloze nedělních New York Times psalo, že ženy dnes činí 90 procent všech nákupů, anebo na ně mají vliv, což se týká i oblastí, které tradičně nebyly považovány za jejich pole působnosti, jako jsou auta, byty, údržba domácnosti, hardware, stejně jako oblečení, strava a hračky. Už tušíte, kam uniká prakticky všechna naše individuální spotřeba energie? Do věcí, které ženy kupují a do rozhodnutí, která činí. Ženy rozhodují jakou koupit žárovku, rozhodují o tom, zda renovovat kuchyni a jaké druhy spotřebičů nakoupit. Rozhodují o tom, zda kupovat potraviny v supermarketu či na místním trhu. Kupují si svá vlastní auta a vybírají domy. Jejich konzumní síla žene velkou část naší absurdní spotřeby. Ale také se snadněji než muži nechají zaujmout starostí o životní prostředí a činí svá ekonomická rozhodnutí na základě zvážení dlouhodobé budoucnosti a zdravotních rizik.

Právě ženy potřebují pochopit naléhavost volby života s nízkými dopady na životní prostředí a potřebují v tom podporu. (…) Ženy se ve velkém angažují v organickém hnutí v USA (…) faktem zůstává, že jelikož se ženy starají o zdraví svých rodin, mění se náš vztah k pesticidům. To samé se týká mnoha dalších problémů.

Snad v každé společnosti ženy nadále věnují neúměrně velké množství času výchově dětí, zejména pokud se jedná o velmi malé děti. Jsou jedinými, kdo dětem ve velké míře vštěpuje hodnoty a etiku. Berou děti do kostela. Berou je na nákupy. Dávají jim najevo a říkají jim, co si myslí. Ženy mluví ke svým dětem víc než muži a tráví více času tím, že s nimi a kolem nich vykonávají každodenní domácí práce. Každým okamžikem, kdy ženy něco takového dělají, učí něco své děti. Musíme se spojit s ženami a pomáhat jim vidět, co učí své děti, pomáhat jim přemýšlet o tom, co je chtějí učit v budoucnosti. Zvyky příští generace se tvarují právě zde a pokud si nezískáme ty, kdo je tvarují, promarníme tím velkou možnost.

K tomu připočtěte ženy, zejména ženy starší čtyřiceti let, které se „starají o běh světa“. Až půjdete příště k volbám, rozhlédněte se a spočítejte kolik žen se podílí na organizaci. Až příště vaše církev uspořádá veřejnou sbírku, nebo až navštívíte potravinovou banku, nebo až se účastníte nějakého shromáždění, všimněte si kolik žen, především – byť ne výlučně – starších, je zapojeno do organizování a zařizování detailů. Když jsem přednášela o ropném zlomu, pokaždé jsem potkala skvělé ženy, mladé i staré, které dělají v zákulisí ohromné množství práce, které však nemají takovou povahu, aby vystoupily a řekly (jak někdy říkám já) „podívejte se na mě!“ Ale bez nich bychom prostě nemohli fungovat – spíš ženy než muži dělají v USA dobrovolnickou práci a vynakládají na ni více času než jejich protějšky. A my v rámci hnutí ropného zlomu nevyužíváme naplno jejich schopnosti – jejich znalosti a energii, jejich organizační zkušenosti, jejich mozky a moudrost a jejich ohromné schopnosti. Mrháme tou nejmocnější věcí na světě – hněvem a strachem žen, které cítí, že to, co milují, je v nebezpečí. A pokud tím budeme mrhat i nadále, zasloužíme si osud, který nás postihne bez jejich darů.

Se svolením autorky přeložil Marek Kvapil.

Zdroj: http://www.relocalize.net/node/5386