Les je ve střední Evropě odpradávna místem utkávání člověka o životní prostor a zdroje obživy. K lesu se váže podvědomá (spíše však nepřesná) představa pradávného mystického příšeří, z něhož povstal lidský život, aby později popřením místa svého zrodu dosáhl vysoké civilizační úrovně.

Mezolitickému člověku byl les ještě vlídným životním prostorem, který mu zajišťoval sice skromnou, zato však poměrně stabilní existenci. Pro pozdější kultury byl již překážkou rozvoje, proti níž bylo nutné všemi prostředky bojovat. Nepřítomnost lesa v krajině se po určitou dobu stala evoluční výhodou. Jak lesa s postupem kolonizace ubývalo, stával se z nevítaného prostředí stále cennějším a vyhledávanějším zdrojem nejrůznějších statků. Dřevo bylo dlouho strategickou surovinou a dominantním energetickým zdrojem, les byl i nedílnou součástí tehdejšího extenzivního zemědělství. Zmenšování plochy lesů a ubývání dřevní hmoty v nich vyvolávalo vážné hospodářské problémy a vedlo k uplatnění řady opatření pro ochranu lesů. Završením těchto snah pak byl vznik moderního lesnictví na sklonku 18. století přejímajícího principy nastupující industrializace. Obnovu lesů, kterou do té doby zajišťovaly z převážné části přírodní pochody, převzal do svých rukou člověk. Výsledkem jeho staletého úsilí je kulturní les v podobě, v jaké jej známe dnes – tedy nejčastěji stejnověký a druhově monotónní porost hospodářsky preferovaných jehličnanů, zejména smrku a borovice. Deficit dřeva byl zažehnán a měřeno zásobou dřevní hmoty v porostech, zaznamenávaly lesy dosud nevídaný rozkvět. Velkou roli v tom hrálo i nahrazení dřeva jako energetické suroviny minerálními palivy, jakož i dalekosáhlé pokroky v zemědělství (zavedení střídání plodin bez úhoru).
Zakrátko ale vyšly najevo i slabé stránky novodobého, dle spotřebních požadavků pěstovaného lesa. Umělé jehličnaté porosty byly stále častěji postihovány nejrůznějšími kalamitami, snižovala se úrodnost lesní půdy. Ve druhé polovině 20. století na lesy těžce dolehlo ovzduší znečištěné zplodinami průmyslové výroby. Kumulací nepříznivých vlivů se katastroficky rozpadají lesy v nejvíce zranitelných horských oblastech. Další lesy pak přežívají ve stavu víceméně skrytého oslabení a ohrožení.
Na počátku 21. století již u nás lesnictví a lesy hrají spíše okrajovou hospodářskou roli. Podílejí se na hrubém domácím produktu pouhými 0,65 % (r. 2005) a zaměstnávají jen kolem 20 000 osob (tj. asi 0,4 % práceschopného obyvatelstva), což je skutečně velmi málo s přihlédnutím ke skutečnosti, že lesy pokrývají celou třetinu země. Stále více tak vystupují do popředí funkce lesů, které bezprostředně nesouvisejí s produkcí dřeva. Lesu jsou přiznány nezastupitelné funkce environmentální, biologické a kulturně společenské. Zásadně se mění společenská poptávka vůči lesu a na tyto výzvy by měli lesníci reagovat. Tím spíše, že nynější stav mnohých našich lesů je znepokojivý, a to do značné míry právě v důsledku dosavadní úzce produkční orientace lesnictví. Před budoucností lesa přitom stojí další nezanedbatelné hrozby: prohlubující se klimatické změny a energetická krize, která pravděpodobně výrazně zvýší poptávku po dřevní biomase. Za této situace je dosavadní pojetí lesa jako cizorodé, víceméně na zemědělský způsob pěstované „kultury“ neudržitelným anachronismem. Situace, do níž se lesy a lesnictví zvolna posouvají, si vyžaduje neodkladné, pronikavé změny. Mělo by se s nimi začít co nejrychleji, dokud ještě lesy jakž takž fungují známým, vyzpytatelným způsobem.
Povědomí veřejnosti o lese v poslední době roste. Děje se tak převážně mediální prezentací negativních jevů a situací, o něž dnes není nouze. Vděčným tématem posledních let bylo hospodaření (či nehospodaření) v lesích národního parku Šumava, následky živelných pohrom, myslivecká politika, ekonomika a řízení státních lesů. Cosi o shnilosti systému vypovídá okolnost, že post ředitele státního podniku Lesy České republiky, dosud spravujícího většinu našich lesů se stal výbušnějším než křeslo ministra zdravotnictví: během několika málo let se v této funkci vystřídalo již pět osob.
Ačkoliv se o lesích stále více mluví, mnohé výroky a tvrzení jsou notně nepoučené. U politiků jsme s tím již smířeni, neboť to jaksi vyplývá z podstaty jejich existence (mají vlastně jen dvě možnosti: buď velkohubě prezentovat vlastní nedovzdělanost anebo zaujatě prezentovat názory druhých, které mohou sledovat čísi prospěch). U novinářů, kteří o „lesnických kauzách“ píší, bychom očekávali větší nadhled, jejich možnosti, jak nahlédnout do jakékoliv složitější odborné problematiky se ale od politiků až tak neliší.
Získat znalosti o tom, jak les funguje a jak s ním nejrozumněji nakládat, ovšem není až tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Jedním z důvodů je postavení „lesnických nauk“ na rozhraní přírodních a užitých věd (lesnictví), kdy tyto dvě oblasti se k sobě často mají jako olej k vodě. Jakoby zde byl dvojí les, z nichž každý je otevřen jinému druhu zkoumání. Lesníci a přírodovědci nahlížejí na les rozdílně, používají odlišný jazyk a nezřídka dospívají k rozdílným (někdy až protikladným) závěrům. Ve víceoborových popisných studiích věnovaných určitému území je často les vylíčen nadvakrát – zvlášť z pera přírodovědce a lesníka; někdy ovšem přírodovědec na popis lesa rezignuje s pocitem, že co je o lese, je lesníkovo (čímž možná nechtěně sděluje, že les není příroda).
Tento princip se dlouho uplatňoval i v ochraně přírody, kde převládal konsensus, že zájmy ochrany přírody jsou v lese v zásadě naplněny, neboť se zde řádně hospodaří (a pro klid úředníka se dodávalo „dle schváleného lesního hospodářského plánu“). Podle toho vypadala i péče o lesní chráněná území, kde odchylky od zažitých hospodářských postupů byly často sotva postřehnutelné. Dnes jsme sice již o něco dále, přesto však platí, že o využívání lesů v rezervacích rozhoduje v posledku – sice ekologicky poučený, přesto však vzděláním a praxí – lesník.
Syntéza obou pohledů, z nichž každý trpí nedostatečným poznáním toho druhého, se stále jaksi nedostavuje, takže se vkrádají pochybnosti, zda je vůbec možná. Motivací autora této knížky nebylo existující rozpory smířit, ale spíše uvést do souvislostí. Lesníkovi se může zdát právem jednostranná, neboť ji psal jediný autor – vzděláním přírodovědec (tedy nikoliv „člověk z oboru“) a počínání minulých i současných lesníků hodnotí vesměs kriticky. Nespokojen může být i ochranářský aktivista, který možná očekával radikálnější odsouzení dnešní podoby lesů a způsobů jejich obhospodařování, nejlépe s podrobným návodem, jaké kroky k cestě za lepšími lesy (a lesníky) učinit.
Reálný svět ovšem není tak jednoduchý, jak se může na první pohled jevit a stejné je to i s našimi lesy. Jsou nemocné, ale takové vlastně byly od okamžiku, kdy se potkaly s větší tlupou lidí. Forma nemoci se v různých etapách civilizačního vývoje měnila, její závažnost však spíše narůstala. Dnes se možná nacházíme na pokraji zlomu, za nímž lesy může očekávat strmý pád – oprávněnost této obavy ale ukáže teprve čas. Lesní hospodářství se v minulosti podřizovalo společenským potřebám: les byl pokladnicí, z níž se často bralo v duchu komunistické utopie: „každému podle jeho potřeb“. Tato praxe u nás již téměř čtvrt tisíciletí neplatí, alespoň ne ve vztahu k dřevu. Les byl ovšem přestavěn na vysoce produktivní stroj, čímž byl zbaven velké části své přirozené vitality. Z toho pak plyne řada problémů. Zatímco historický les bychom mohli (v lepším případě) přirovnat k sice pohublému a nepříliš vzrostlému, zato však dobře naladěnému a životem kypícímu pacholkovi, moderní les je podoben předčasně zestárlému, podmračenému kulturistovi s ochabující muskulaturou, jehož sláva stojí a padá s celoživotní konzumací nemírných dávek anabolik.
Kulturní les zrozený z industriální éry je dnes již vyžilý a je udržován do jisté míry ze setrvačnosti. Produkce dřeva je sice stále důležitá, do popředí se ale dostávají i jiné zájmy, které s plantážnickým pojetím lesa nejdou příliš dohromady. Nakonec je ve hře i budoucnost lesa vůbec, neboť přírodní podmínky se rychle mění a industriální les se v nich stává stále cizorodějším prvkem – bude-li lesníky dále resuscitován, může jej příroda odhojit jako déle nepotřebný strup. V lesnictví lze již zaznamenat posuny správným směrem, tyto změny jsou však příliš pomalé, nepřiměřené naléhavosti situace. I když konservativismus lesníků je zcela přirozený (vyplývá z dlouhého reprodukčního cyklu lesa) a v praxi často velmi potřebný, zde by měl být opuštěn.
Tato knížka není učebnicí o lese a jejich obhospodařování (na to je ostatně příliš útlá), ani rigorózním rozkladem úhlavních problémů, jež se váží k našim lesům (na to je málo exaktní). Je jen shrnutím poznatků z dílčích oblastí ekologie lesa a jeho využívání v útržkovité a často značně těžkopádné podobě, jíž jediné byl autor schopen. Sebekriticky přiznávám, že by tento text vůbec nevznikl, kdybych k němu nebyl okolnostmi přinucen. Necítím se nijak zvlášť disponován k tomu, abych se autoritativně vyjadřoval o tom, co les je, proč takovým je a jak by nejlépe měl vypadat. Stalo se však, že jsem před patnácti lety z mladické nerozvážnosti sepsal jakýsi manifest na podporu „přirozených lesů“. Bylo tomu v době doznívající euforie po společenském převratu v r. 1989, v době, kdy se též rozhodovalo o dalším směřování našich lesů. Do tohoto procesu jsem byl vtažen coby čerstvý absolvent geobotaniky s určitou sumou znalostí o lese, ne však zcela vyváženou. Patří se k mladému věku (a bylo to přiměřené i oné době) formulovat radikální stanoviska a rýsovat ostré hranice. Knížka, již jsem tehdy narychlo sepsal, nakonec nevyšla – řekněme z technických důvodů. Později jsem tomu byl ostatně i rád. Přibývaly poznatky, názorová ostří se poněkud otupila – běžná ontogeneze lidské psychiky. Že se v lesích stále nehospodaří dobře, to jsem ovšem musel vnímat po celé ty roky a zvláště mne mrzelo, když se tak dělo v územích přírodně velmi cenných, namnoze formálně chráněných. Rukopis nevydané knížky zůstával jako kostlivec ve skříni, z níž jednoho dne definitivně vypadl. Bylo nutné text připravit k tisku. Po zběžném přečtení toho, co jsem tehdy zplodil, jsem přistoupil k sepsání úplně nové knihy. Nebylo to jednoduché, neboť mi chyběl dřívější revoluční étos a schopnost formulovat přímočaré závěry. Z předchozího textu vlastně zůstal jen titul knihy, který se k novému obsahu již tolik nehodí. Nedalo se s tím ale nic dělat, neboť obálka knihy byla vyrobena již dříve a bylo by škoda vrhnout ji do stoupy (přinejmenším by to bylo „neekologické“). Kdybych byl důsledný, asi bych za titul knihy doplnil otazník. Je však na čtenářích, jak ke sdělením v knize přistoupí, třeba dospějí k názoru, že by ten otazník byl nepatřičný.

 

Tento text je Předmluva z knihy Richarda Višňáka Les v hodině dvanácté. Informace pro případné zájemce, kniha je v internetech k mání za symbolický poplatek.