Sharon Astyk je spisovatelka, bloggerka, učitelka a farmářka žijící na americkém venkově v severní části státu New York. Následující text je shrnutím základních myšlenek jejího nedávného článku, který napsala jako první část seriálu, v němž se chce postupně věnovat zemědělské demografické krizi, agrární gramotnosti a otázce, jak získat a vyškolit nové farmáře. Tyto otázky považuje Sharon Astyk za nejnaléhavější problém naší doby.

V úvodu článku Sharon Astyk upozorňuje, že jen velmi málo lidí v USA věnovalo vážnější zamyšlení otázce, jak si budeme v budoucnosti pěstovat stravu. I kdybychom nemuseli čelit energetickému deficitu, klimatické změně a enormní sociální nerovnosti, museli bychom se vyrovnat se zemědělskou krizí, jejíž povaha je čistě demografického rázu.

V roce 2002 měl průměrný americký farmář 56 let. Průměrný drobný americký farmář byl starý 60 let. Více než jeden ze čtyř zemědělců má přes 65 let a brzy půjde do důchodu a méně než 6 procent všech amerických zemědělců je mladší 35 let. Většina farmářů si nepřeje, aby je jejich děti následovaly a musely podstoupit všechny útrapy zemědělství, s nimiž se dnes potýkají. Průměrný americký farmář stárne a většinou nemá žádného následovníka. Nebudeme tedy přehánět, řekneme-li, že stojíme před demografickou katastrofou.

Proč katastrofou? Astyk vysvětluje, že po celou dobu lidských dějin se noví farmáři téměř výlučně získávali tak, že se zaučili u staršího farmáře a to většinou ve své rodině. Během posledních dvou staletí industrializace postupně zredukovala počet zemědělců z 1 na 2,5 lidí na 1 na 100 lidí. Farmářské rodiny měly všeobecně vysoké počty dětí a když se snižovalo množství lidí, kterých bylo třeba pro práci v zemědělství, docházelo k tomu, že v rámci systému předávání agrárních dovedností se stále snižoval počet nových adeptů. (Přebyteční lidé odcházeli do měst.) Tento systém utrpěl závažné trhliny. Došlo k destrukci venkovských společenství, k „úniku mozků z venkova“, ke snížení populace, která rozumí procesu produkce stravy, k děsivému plýtvání zdroji a energií a k nejhorším industriálním excesům. Přesto mohl být tento systém udržen, což se však nestalo.

Z kombinace klimatické změny a energetického deficitu vyplývá, že v zemědělství budeme muset nahradit fosilní paliva obnovitelnými zdroji. Je snadné to říct ale o to těžší udělat. Existuje například traktor na solární pohon, ale je to spíš ojedinělá výjimka a nadto velmi drahá. Na globálním Jihu hraje v zemědělství důležitou roli domácí produkce metanu a bioplynu podobně jako domácí biopaliva – ale lidskou práci nahradit nedokáže. Zvířecí hnůj – je-li užíván moudře – může nahradit některá syntetická hnojiva a zpracované lidské výkaly mohou nahradit jiná, ale předpokládá to více lokalizované zemědělství, kde produkce zvířecího hnoje odpovídá struktuře osídlení.

Na mnoha místech globálního Jihu a po většinu lidských dějin společnosti potřebovaly, aby se čtvrtina až polovina populace (nebo víc) na nějaké úrovni zapojila do potravního systému, aby měli všichni co jíst. Ale nebyli to jen zemědělci, kdo produkoval potraviny, ale i mnoho dalších lidí pěstovalo zeleninu a chovalo menší dobytek, aby obohatilo svou stravu.

Nejsnadnější obnovitelný zdroj, jímž lze nahradit fosilní paliva, jsou ovšem lidé. Jsou nesmírně hojní (6,8 miliard a stále jich přibývá) a mají něco, co fosilním palivům chybí, totiž mozky. Promyšlené a inteligentní zemědělství může mnohonásobně nahradit energetický ekvivalent fosilních paliv právě lidskou prací. Nejde tedy o to nahradit koňskou sílu strojů ekvivalentním počtem lidí, protože jsme chytřejší než stroje. A nejenže jsou lidé široce dostupní, ale jejich promyšlené postupy jsou často mnohem méně destruktivní.

Kolik dalších lidí tedy potřebujeme? Sharon Astyk odhaduje, že většina lehce industrializovaných společností v současnosti i v minulosti zaměstnávala přibližně třetinu své populace v zemědělství a to buď na plný či jen částečný úvazek. Jedná se o hrubý odhad, z něhož vyplývá, že USA potřebují 100 milionů nových farmářů. Většina z nich by se nevěnovala výlučně zemědělství a jednalo by se spíš o menší zahrádkáře či drobné dodavatele. Mimo to ale bude třeba asi milion plnohodnotných farmářů.

I kdyby byl tento odhad přehnaný, není pochyb, že bude třeba mnohem více farmářů než dnes a především velký počet mladých zemědělců. O tomto problému se příliš nemluví a může za všeobecně sdílený předsudek, že technika a zdroje jsou nekonečné a že snižování počtu zemědělců bude moci pokračovat ad infinitum.

Je zde však ještě jeden předsudek, který je mnohem destruktivnější. Panuje přesvědčení, že zemědělství představuje nekvalifikovanou práci, která se nehodí pro lidi, kteří jsou způsobilí pro lepší a vyšší věci, a že tudíž nebude problém řešit zmíněné obtíže prostřednictvím trhu – jakmile se ztratí hůře placená pracovní místa v některé sféře, lidé se odtud prostě přesunou do sektoru zemědělství. Je to však absurdní z několika důvodů. Zaprvé, málo placení lidé si nemohou koupit půdu a často si ji ani nemohou pronajmout. Ještě důležitější je ale skutečnost, že zemědělská práce předpokládá bohatou zkušenost, rozvinuté myšlení a vyžaduje pestrou škálu schopností. Astyk, která strávila posledních deset let snahou osvojit si ztracené zemědělské dovednosti, tvrdí, že naučit se farmařit pro ni bylo značně obtížnější než vystudovat vysokou školu, osvojit si cizí jazyky, číst Kanta aneb psát články do noviny.

Řekněme, že budeme potřeba, aby se jen 5 procent populace Spojených států pustilo do farmaření. Jelikož většina farmářů nastoupí během příštích dvou dekád do důchodu, bude třeba vyškolit mladé zemědělce, aby je nahradili. Odkud je vzít? Tato otázka vymezuje nový problém lidské společnosti. Ještě nikdy v průběhu lidských dějin (s výjimkou počátků zemědělství) jsme nemuseli učit celou jednu zemědělsky negramotnou generaci, jak se naučit farmařit.

Podle Astyk se bude příští zemědělská generace rekrutovat nikoli na domácích amerických farmách, nýbrž z řad zahrádkářů a imigrantů, kteří přišli z kulturního prostředí, v němž je zemědělství běžnější než v současných Spojených státech. Obě tyto skupiny nicméně mají své problémy.

Imigranti často usilovně hledají půdu, aby mohli provozovat zemědělství a často končí jako pracovníci na cizí farmě a vlastní půdu nikdy nezískají. Sociální programy začleňují imigranty do měst, kde žije spousta jim podobných lidí, kteří chtějí pro své děti lepší (rozuměj neagrární) budoucnost.

Děti zahrádkářů mají zase své obtíže. Pro zámožné z nich (většina zahrádkářů však není zámožná) je ústředním problémem prestiž. Opovržení, které dnes máme pro zemědělce, je nasnadě: Je-li nějaké dítě bystré a přemýšlivé, nedoporučíme mu kariéru v zemědělství.

Jaká radikální kulturní transformace by nás musela potkat, abychom umožnili středostavovským rodičům říci: „Doufám, že až vyrosteš, budeš farmářem.“ Nebo: „Miláčku, proč si nevezmeš k fyzice hodinu zemědělství?“ Nebo: „Miláčku, zvažoval jsi zemědělskou školu?“ Co se musí stát, aby bylo zemědělství vnímáno jako prestižní profese?

Současná situace amerického venkova představuje ohromnou výzvu, jejíž zvládnutí vyžaduje přemýšlivé, vzdělané a kreativní lidi. Je třeba vynalézt životaschopné zemědělství. Ještě nikdy jsme se nemuseli vypořádat se skutečností, že neexistuje již žádná panenská půda, že není půda, kterou bychom si mohli dovolit opustit, že není již žádné místo, kam bychom se mohli uchýlit před důsledky zamoření půdy. Potřebujeme lidi, kteří dokáží vytvořit udržitelné zemědělství. To si žádá nejlepší mozky, které máme a všechny typy lidského vzdělanosti, moudrosti a přemýšlivosti. A potřebujeme to velmi rychle.

Stojíme před problémem, jemuž lidé dosud nikdy nemuseli čelit – nemáme dost lidí, kteří vědí, jak nás nakrmit, abychom mohli jít dál. A z větší části si problému nejsme vůbec vědomi. Nemáme žádný plán, jak postupovat dál. A děti učíme, že zemědělství jich není hodno. To je opravdu krize.

Zdroj: http://www.energybulletin.net/node/51123