Přinášíme překlad další části knihy Richard Heinberga Večírek skončil. Dva již dříve zveřejněné překlady najdete zde a zde.

 

 

Záhy po invazi do Afghánistánu obrátila Bushova vláda svoji pozornost na Irák tvrzením, že tato země neuposlechla rezoluce OSN a že poskytovala útočiště či spolupracovala s pachateli zvěrstev z 11. září. Saddám Husajn na tato tvrzení odpověděl tak, že opětovně přijal inspektory OSN, kteří začali po celé zemi hledat zakázané zbraně. Bushovy vládní úředníci pokračovali ve vyhrocování své rétoriky. Slovy víceprezidenta Dicka Cheneyho: „o tom, že má Saddám Husajn v současné době zbraně hromadného ničení, není žádných pochyb.“ Podle Condoleezy Rice bude preemptivní (1) zásah oprávněný a nutný: „nechceme, aby se z kouřící pistole stal atomový hřib.“ Když Cheney označil Bagdád za bezpečný ráj teroristů, pokusil se tím spojit irácký režim s pachateli 11. září. Američtí úředníci vyjádřili jasně, že zamýšlejí ať už s mezinárodní podporou či bez ní napadnout Irák a svrhnout jeho vůdce.
Milióny občanů z národů po celém světě se v nebývalých počtech odebrali do ulic, aby tak vyjádřili své zděšení z vyhlídky na tento preemptivní útok. Washingtonští úředníci se neúspěšně pokusili získat rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, které by výslovně tento zásah ospravedlnilo, neboť bez této rezoluce by podle charty OSN byla zamýšlená vojenská akce (jak o několik měsíců později poznamenal generální tajemník OSN Kofi Annan) nezákonná. Schválení této rezoluce zabránil odpor především ze strany Francie, Německa a Ruska. Během rokování byly narušeny dlouholeté spojenecké svazky.
Spojené státy zahájily invazi za účasti Velké Británie a symbolické pomoci několika dalších zemí v březnu roku 2003. Přímé vojenské operace probíhaly poměrně rychle (na konec pouhých šest týdnů), ale v určitých bodech se zásobovací linky natolik nebezpečně prodloužily, že bylo zjevné, že Washington poslal příliš málo jednotek na to, aby invazi dotáhl až do konce. Iráčané nejdříve svou zem bránili a tisíce jich zemřeli. Avšak když americké jednotky obklíčily Bagdád, odpor Iráčanů náhle a záhadně ustal. Záhy na to sledoval svět na video nahrávce inscenovanou demonstraci, během níž malá skupinka vybraných Iráčanů – podporovaná americkými vojáky v tancích a obrněných vojenských transportérech – svrhla a poškodila sochu Saddáma Husajna, na níž poté i tancovala.
Plenitelé poté začali vynášet z iráckých národních muzeí a galerií archeologické a umělecké poklady jedné z nejstarších civilizací na světě. Přestože Ženevská konvence jasně uvádí, že okupační jednotky nesou odpovědnost za životy a majetek okupovaných národů, američtí úředníci nad tím pouze krčili rameny. Válečný tajemník Rumsfeld uvažoval tak, že plenitelé si pouze „popustili uzdu“. „Je to tu nespořádané,“ prohlásil Rumsfeld, „ a svoboda nespořádaná je. A svobodným lidem nic nebrání v tom, aby dělali chyby a páchali zločiny.“ V polovici dubna nebylo již co plenit – vyjma Ministerstva ropy, jediné vládní budovy, kterou střežily americké jednotky.
Americké ozbrojené síly si rovněž agresivním způsobem podmanily – a poté střežily – irácká ropná pole, přístavy a rafinérie.
Mnoho Iráčanů se zpočátku ze svržení jimi nenáviděného diktátora radovalo. Během následujících měsíců se však objevil a rozšířil odpor proti okupaci. S tím, jak se americké ztráty na životech týden od agonizujícího týdne zvyšovaly, bylo zjevné, že se veškeré úsilí nasáklo katastroficky chybným propočtem. Navrhovatelé válečného plánu navzdory varováním CIA a ministerstva zahraničí předpokládali, že přechod na kapitalistickou demokracii bude po invazi snadný. Ale v okamžiku, kdy prudce stoupala irácká nezaměstnanost a kdy sunnité a šíité denně prováděli desítky útoků na okupační jednotky, balancoval národ na pokraji občanské války.
V říjnu roku 2004 byl počet amerických úmrtí v boji vyšší než 1000 a počet civilních iráckých obětí se pohyboval mezi 10 a 100 násobkem tohoto množství. Nevybouchnuté kazetové bomby zaneřádily stát a ochuzený uran – z amerických a britských tankových střel, bomb a kulek – způsobil nárůst výskytu rakoviny a porodních poruch. Základní služby byly i nadále obnoveny pouze zčásti a rozsáhlé oblasti země si pro přílišnou nebezpečnost troufali navštívit jen ti nejodvážnější novináři. Průzkumy ukazovaly, že naprostá většina Iráčanů si přála, aby Američané okamžitě odešli.
V této době rovněž vláda Spojených států amerických oficiálně přiznala, že Saddám Husajn říkal pravdu, když uváděl, že nemá žádné zakázané zbraně, tyto zbraně byly zničeny brzy po skončení první války v zálivu. Bushova vláda za to vinila pomýlenou zpravodajskou službu, uvedla, že její úředníci skutečně věřili, že tyto zbraně existovaly, a tvrdila, že za tento nesprávný výklad situace může chyba CIA. Avšak úředníci CIA byli popuzeni a poukazovali na jasnou dokumentaci, která dokazovala, že agentura vládě před invazí řekla, že veřejná prohlášení o bezprostřední hrozbě iráckého vývoje jaderných zbraní a spojeních mezi Saddámem Husajnem a Al Kajdou jsou přehnaná.
Jiné dokumenty však přesto vedly k závěru, že invaze byla naplánována několik měsíců dopředu, dokonce i před 11. zářím.
Invaze do Iráku a Afghánistánu provázela také mimořádná sledování osob, které byly v podezření z určitých vazeb na „terorismus“. Podezřelí byli smeteni z povrchu a drženi bez rozsudku či soudního procesu, bylo jim odepřeno právo vyhledat právního zástupce či se dokonce telefonicky spojit se svými příbuznými. Ani média ani lidskoprávní organizace neobdržely žádné seznamy zadržených. Později vyšlo najevo, že mnozí zadržení v Iráku, Afghánistánu a ve vazebním zařízení Guantanámo Bay na Kubě byli mučeni.
Lidem, kteří zpochybňovali oficiální politiku, věnovala americká média v průběhu prvních měsíců po 11. září jen málo vysílacího času. Televizní programy se točily kolem vlasteneckých témat, s vlajkami se na televizních obrazovkách a bilboardech roztrhl pytel. Ale postupně, zprvu pokusně, se v tisku a v pozoruhodně oblíbených televizních dokumentech různorodých nezávislých tvůrců začaly objevovat veřejná nesouhlasná prohlášení. Do volebního období v roce 2004 se ukázalo, že národ je hluboce polarizován. Zatímco mnozí věřili, že všechno, co vláda ve své „válce proti terorismu“ koná, je oprávněné, jiní byli přesvědčeni, že jednání vlády bylo nepřípustné a zločinné.
Jakmile toto skončilo, zveřejnilo nové Ministerstvo vnitřní bezpečnosti opakovaná upozornění před dalšími teroristickými útoky. Americké armádě se prozatím nepodařilo vypátrat, chytit či zabít Usámu bin Ládina, zatímco americká přítomnost v Iráku podle všeho poskytovala islamistickým militantním organizacím mocný nástroj pomsty.
Al-Káida, organizace, která údajně organizovala teroristické akce po celém světě, zůstávala nadále přízračná. Třebaže Američané prohlašovali, že chytili anebo zabili mnohé z jejích předních vedoucích, ani jeden z potvrzených členů Al-Káidy nebyl odsouzen pro trestný čin. Dokumentární seriál BBC („The Power of Nightmares: The Rise of the Politics of Fear“ – Moc nočních můr: Vzestup politiky strachu) vysílaný na konci roku 2004 šel až tak daleko, že tvrdil, že Al-Káida vůbec nebyla organizovanou mezinárodní sítí, že neměla ani žádné členy ani vůdce, ani tajné buňky, působící v nepřátelských zemích, ani celkovou strategii. Podle Adama Curtise, režiséra seriálu, vlastně Al-Káida sotva existovala jinak než jako myšlenka očistit zkažený svět náboženským násilím.
Ale pokud byla Al-Káida přelud, kdo byl odpovědný za události 11. září 2001?
V krátkosti, v průběhu prvního období Bushovy vlády se událo cosi mimořádného. Spojené státy si, jak se zdálo, vyrobily nové nepřátele coby náhražku za Sovětský svaz. A tyto nové nepřátele použily k tomu, aby ospravedlnily invazi a okupaci států na Blízkém východě a ve střední Asii a aby v těchto oblastech vystavily rozsáhlé, trvalé vojenské základny. Stará spojenectví byla porušena, objevily se nové linie konfliktů.
Pokud invaze do Iráku nikdy neměla nic společného se zbraněmi hromadného ničení či Al-Káidou, pak se zdá, že s ropou co společného měla. Ale co přesně? Spojené státy americké irácké ropné zásoby jednoduše nezabavily. Ropa ve skutečnosti z této země proudila méně volně než před invazí. Čeho doufal Washington dosáhnout?
Počátek odpovědi na tuto otázku se objevil v roce 2004, kdy začaly ceny ropy dlouze a prudce stoupat. V předchozích obdobích, kdy ceny ropy dosáhly vrcholu (v roce 1972, 1979 a 1991), pro to existovala jednoduchá vysvětlení. Nyní analytici uváděli četné souběžné faktory – stávky v Norsku, politické nepokoje v Nigérii, poškození ropovodu v Iráku –, které ovšem i tehdy, když jsme je spojili dohromady, mohly jen stěží ospravedlnit tak dramatický cenový nárůst.
Aktuální cena těžby ropy se podstatně nezvýšila. Pokud by vysoké ceny ropy měly trvání, importující státy jako Spojené státy by se ocitly pod ekonomickým tlakem, zatímco vývozci by si libovali v nových ziscích.
V 70. letech rovněž proudilo ze zemí dovážejících ropu do zemí ropu vyvážejících ohromné bohatství. Spojené státy tehdy byly schopny situaci kontrolovat natolik, že přiměly vývozce ropy znovu investovat jejich nově nabyté bohatství do americké ekonomiky. Nevyžadovalo to ani umění prodeje, neboť v tomto čase nabízely Spojené státy všeobecně přijímanou měnu a nejstabilnější ekonomiku na celém světě.
Ale tentokrát byla situace odlišná. Ekonomika Spojených států se po desetiletích vzrůstajících obchodních deficitů a třech letech prudce rostoucího národního dluhu stávala čím dál více prázdnou skořápkou. A americký dolar měl nyní co do nároku na světovou rezervní měnu rivala – euro. Zdálo se, že Amerika by brzy mohla přijít o svou schopnost dohlížet nad toky bohatství po celém světě. Přece jen však v ruce držela ještě jedno eso: svůj mimořádný vojenský aparát.
Armáda Spojených států jednala jakoby byla světovým ropným četníkem. Dalo se předpokládat, že v blízkosti téměř každého místa, kde se nacházela důležitá ropná či plynová pole a ropovody či plynovody, se najde i americká základna. Americké jednotky byly umístěny ve 120 zemích, nyní včetně většiny hlavních producentů ropy (z těch zbývajících byly důležitou výjimkou Irán a Rusko). Spojené státy americké připomínaly střed ropného impéria, které čelí nepolapitelnému nepříteli, jehož nepředvídatelné útoky byly s to ospravedlnit intervenci provedenou kdekoliv a kdykoliv.
Byl cenový nárůst z roku 2004 nějakým způsobem předvídatelný? Měl nějakou hlubší příčinu? A mohla schopnost amerických úředníků předvídat velké růsty cen ropy, s ničivými konečnými dopady, vést k tomu, že přijaly zoufalá opatření?

Poznámky:

(1) Pozn. FM – výraz preemptivní znamená předem něčemu zabraňující, předjímající něco, něčemu předcházející, preventivní. 

Přeložil František Marčík.