Následující text je z větší části překladem a částečně převyprávěním článku, v němž se středoškolský učitel chemie Dan Allen žijící v USA ve státě New Jersey zamýšlí nad posledními poznatky klimatického výzkumu, z nichž vyplývá, že jsme mnohem blíže globálnímu ekologickému (a možná i biologickému) kolapsu, než jsme se dříve domnívali. Tato alarmující zjištění ve spojitosti s ekonomickým kolapsem, jenž je důsledkem vyčerpání zdrojů, poukazují na to, že přechod k postkarbonovému životnímu stylu si žádá mnohem víc pozornosti.

Úvodem článku Dan Allen popisuje, jak se minulou noc rozplakal nad postelí své malé dcerky, když ji uložil ke spánku. Byl to hluboký usilovný pláč nad spící dcerou a trval několik minut. Allen vysvětluje, že jeho život je nyní zatížen hrozivým břemen poznání toho, co jsme učinili, co činíme a co nepřestáváme činit Zemi. Poznáním přicházející klimatické katastrofy.

To, co v něm vyvolalo pláč, byl vědecký článek, který si přečetl těsně před tím, než šel uložit svou dceru. Článek byl titulován „Vazba mezi CO2 a stabilitou pevninských ledovců při hlavních klimatických změnách za posledních 20 milionů let“ (Tripati a kol., Science č. 326, str. 1394, 2009). Závěry článku jsou shrnuty na http://www.sciencedaily.com/ (2009/10).

Článek se snažil objasnit jednu z nejnaléhavějších otázek budoucnosti našeho druhu. Jak bude vypadat naše klima při hodnotách 400 ppm (parts per milion – částic na milion) CO2? Autor článku postupoval tak, že zkoumal podobné případy v klimatické historii Země.

Naše industriální civilizace, která spaluje fosilní paliva a mění povrch země, zvýšila atmosférickou koncentraci CO2 z 260 – 280 ppm (na této úrovni bylo množství CO2 posledních 10 000 let po celý Holocén) na 387 ppm. A tento proces ještě neskončil – každý rok se koncentrace zvyšuje o 2 ppm. Pokud spálíme veškerá ekonomicky vytěžitelná fosilní paliva, dostaneme se na 450 ppm. A toto číslo se ještě zvýší, pokud se nastartují pozitivní zpětné vazby (což je pravděpodobné).

Co to tedy udělá s naší Zemí?

Z ledovcových vzorků víme, že atmosférická koncentrace CO2 kolísala posledních 800 000 tisíc let mezi 180 a 280 ppm. Hodnota 180 ppm odpovídá chladnějšímu klimatu „doby ledové“: arktická tundra v Nebrasce (stát v USA), míli vysoký ledovec na vrcholu Manhattanu (ostrov tvořící střed New York City), drasticky snížená mořská hladina, atd. Hodnota 280 ppm odpovídá klimatu „dlouhého léta“, v němž se vyvinula naše moderní civilizace (interglaciál): ledovce se stahují k pólům, současná úroveň mořské hladiny, vhodné podmínky pro moderní zemědělství. Všimněte si: změna o 100 ppm znamená velký klimatický rozdíl.

Ale vraťme se k hlavní otázce: Jak by vypadala Země při hodnotě 400 a více ppm? Ledovcové vzorky a jejich snadno identifikovatelné hodnoty CO2 hlouběji do minulosti nejdou, takže jsme to dosud nevěděli.

Ovšem Tripati a kol. nyní ve své studii popsal způsob, jak dešifrovat atmosférickou koncentraci CO2, která předcházela dobře zdokumentovanému období posledních 800 000 let. Analyzoval dávné schránky dírkonožců (plankton) – nepatrných mořských organismů, jejichž fosilizované schránky uchovávají chemickou informaci o dávných atmosférických koncentracích CO2.

Z analýzy poměrů chemických izotopů v těchto schránkách vyvodil, že hodnota CO2 v atmosféře kolísala posledních 10 milionů let mezi 200 – 325 ppm. Tento rozsah je docela podobný starším údajům získaným analýzou ledovcových vzorků za posledních 800 000 let, z nichž vyplývá již zmiňovaná hodnota 180 – 280 ppm.

Ovšem mnohem významnější je zjištění, že pokud se vrátíme o 15 – 20 milionů let zpátky, atmosférická koncentrace CO2 dokonce převyšovala současnou úroveň, neboť  se pohybovala v rozmezí 350 – 425 ppm.

Jak tedy vypadala Země při této vyšší koncentraci CO2, která odpovídá současnému stavu? Podle autorů byla průměrná globální povrchová teplota o 3 – 6 °C vyšší. „Na zemi a v arktickém moři bylo jen málo ledovců a mořský led na Antarktidě nerostl.“ Hladina moře byla o 25 – 40 metrů vyšší.

Byla to od základů jiná Země. Ačkoli autoři tak daleko nejdou, nebyla to patrně Země, která by mohla uživit mnoho lidí. Možná dokonce žádné lidí.

Krátce řečeno je naše dnešní zvýšená úroveň koncentrace CO2 nejspíš klimatickou katastrofou ve stavu zrodu. Již nyní!

A pokud by prudké rozběhnutí pozitivních zpětnovazebních smyček ještě více zvýšilo koncentrace skleníkových plynů, mohlo by to docela dobře znamenat zánik biosféry. Prudký skleníkový efekt. Syndrom planety Venuše.

Je mi samozřejmě jasné, že jedna vědecká studie neznamená, že nás čeká katastrofa. Jde ale o to, že poznatky tohoto typu - vědci vzájemně prověřované (peer-reviewed) - se na nás valí jako povodeň. Je jich spousta – studie za studií pojednávající o minulých klimatických změnách; studie o současných změnách; studie modelující budoucí změny klimatu. Dohromady rýsují stále hrozivější obraz.

Podívejte se na nedávno zveřejněné shrnutí klimatických studií za rok 2009 pořízené Josephem Rommem. Jen namátkou: zlověstné změny teploty, stabilita pevninského ledovce, změna mořské hladiny se za současné úrovně 387 ppm stávají zřejmými.

Nejnovější klimatický výzkum není pouze varovný, nýbrž hraničí s naprostou děsivostí.

James Hansen, možná nejvýznačnější klimatolog na světě, stanovil hranici 350 ppm jako pravděpodobné bezpečné maximum atmosférické koncentrace CO2. Aktualizované diagnostické grafy klimatu, které má Hansen na svých webových stránkách jsou děsivé stejně jako poučné.

A znovu – Hansen si oněch 350 ppm nevycucal z prstu. Podívejte se na jeho velmi důležitou studii z roku 2008. V tomto spise rozpracovává důvody pro své doporučení ohledně maximální atmosférické koncentrace CO2, kterou si ještě můžeme dovolit. Svou tezi zakládá jak na studiu minulých zemských klimat (v rozpětí před tisíci až miliony lety), tak i na aktuálně pozorovatelných změnách našeho soudobého klimatu. Nechci to zde rozebírat do detailu, ale nad hranicí 350 ppm je nebezpečí katastrofické klimatické změny nepříjemně vysoké.

Jinými slovy, šťoucháme klackem do spícího medvěda a to stále silněji. Hansen ukazuje, že medvěd se v určitém okamžiku probudí, možná docela brzy. Možná je již vzhůru. A jakmile se probudí, nebude to žádná pohádka.

Asi si myslíte, že bychom měli věnovat pozornost zasvěcenému a naléhavému varování Jamese Hansena a dalších vědců, kteří rozumí našim klimatickým nesnázím. Když Hansen začal v osmdesátých letech publikovat své vědecky podložené klimatické výstrahy, věřil tomu, že s rozvahou rozpoznáme závažné nebezpečí našeho klimatického experimentu a změníme zvyklosti.

Ale nic takového jsme samozřejmě neučinili. Na konci osmdesátých let jsme překročili hranici 350 ppm. A nyní jsme na úrovni 387 ppm, přičemž každý rok stoupáme o 2 ppm.

A opět, spálení zbývajících ekonomicky dobytných fosilních paliv, především uhlí, nás vynesen na 450 ppm (či ještě výše – započteme-li zpětné vazby).

A opět, je stále zřejmější, že to je patrně recept na sebevraždu.

A opět, je docela možné, že je to recept na Zánik.

Ukazuje se, že jako druh jsme tragicky neschopní změnit dráhu naší potácející se civilizace, která se ubírá vstříc propasti klimatické zkázy. Skutečné zkázy. (…) Syndrom planety Venuše. Horší už to být nemůže.

Každým dnem, kdy dál zažeháváme bláznivý požár před věky zkarbonizovaného slunečního světla, kdy pokračujeme v onom masivním a neskutečně nezodpovědném experimentu destabilizace klimatu, se pravděpodobnost zvyšuje.

Hrajeme tu nejnebezpečnější hazardní hru, kterou si jen lze představit: vsadili jsme celou biosféru na to, že vědci jsou zkorumpovaní a že se mýlí; že všechno se nakonec nějak spraví (…); že osud či technika nebo „něco“ vstoupí do hry a v poslední minutě nás zachrání; že Země nás nakonec nezatratí, neboť patříme k nejlepšímu druhu, jsme „vrcholem evoluce“.

Šílenství!

Zbývá nám jediná možnost, pokud se chceme vyhnout stále pravděpodobnější klimatické katastrofě: masivní globální ekonomický kolaps během několika let. (…)

Je mi jasné, že civilizační kolaps je v mnoha ohledech dost strašlivá věc, abychom do ní vkládali své naděje. Nedělám si iluze, že takový kolaps by pro nás nebyl zcela katastrofální. Nejsme na něho připraveni. Nepřipravili jsme se a draze za to zaplatíme. V tomhle smyslu je to vskutku nepěkné přání. Ale…

Ale jaká je jiná volba? Země promluvila a říká: zkáza. Musíme přijmout přicházející kolaps jako menší ze dvou zel; jako jedinou reálnou alternativu k vyhlazení našeho druhu a k největšímu představitelnému zlu – zániku biosféry.

Co bychom tedy měli dělat?

I když si odmyslíme naši klimatickou nesnáz, realita ropného zlomu a vyčerpání zdrojů nás ponouká k okamžitým přípravám na méně nákladný, postkarbonový způsob života.

A tak ve světle našich stupňujících se zdrojových a klimatických nesnází předkládám svou prosbu: 1) Pokud jste tak dosud neučinili, prosím, zahajte nezbytnou změnu vašeho života na osobní rovině i na úrovni společenství – to jsou jediná místa, která můžeme v tomto smyslu ovlivnit. 2) Pokud jste proměnu již zahájili, vložte do vašeho úsilí maximální energii. Věnujte mu více času. Pokuste se rozšířit jeho rozsah. Zkuste zapojit víc lidí. (…)

Začněte se učit. Naučte se pěstovat stravu, skladovat potraviny, uchovávat semena, stavět, vyrábět a opravovat věci. Naučte se věci, které vyžaduje společenství a naučte se je dělat bez fosilních paliv. (…)

Není dnes nic důležitějšího. Nic. (…)

Ať jsou na nás naše děti hrdé.

Myslím, že je to to nejmenší, co můžeme udělat ve světle všeho, co jsme dosud učinili.

Zdroj: http://www.energybulletin.net/51342